Práškové lakování vs. Mokré lakování: výhody a nevýhody

Mokrá barva je tekutá směs složená z netěkavých složek ("pojiva", přísady, pigmenty, plniva atd.) a těkavé složky - rozpouštědla. Během vytvrzování se rozpouštědlo odpařuje, zatímco zbylé látky vytvářejí na povrchu nátěrový film.

Práškový lak je suchá směs, ve které se pojiva, přísady, pigmenty a plniva rozemelou na jemný prášek. K tomuto účelu nejsou potřebná rozpouštědla. V porovnání s mokrým nátěrem z toho vyplývají určité požadavky na podklad i rozdíly při aplikaci.

Mokrý nátěr

Při nanášení mokré barvy lze zhruba rozlišovat mezi dvěma způsoby. Který z nich je vhodnější, závisí na aplikaci, podkladu a provozním prostředí.
 

• Způsob nanášení: V domácnosti se obvykle používá štětec a váleček nebo ruční stříkací pistole. V průmyslovém prostředí se barva nanáší – z důvodu vyšší účinnosti – v moderních stříkacích kabinách a pomocí automatizovaných lakovacích systémů.
   
• Ponorný způsob nanášení: Obrobky, které se mají nalakovat, se ponoří do lakovací koupele. Tato metoda je obzvláště vhodná pro lakování součástek, které se vzhledem k jejich tvaru a velikosti obtížně lakují.

Práškový lak se obvykle nanáší stříkáním. Obrobek musí mít elektrickou vodivost, protože prášek přilne k součástce elektrostatickým (nebo tribostatickým) nábojem. Ve zvláštních případech se používají i jiné, speciální varianty aplikace:

• Povrchová úprava za tepla: Zahříváním podkladu se prášek přímo při kontaktu roztaví, a tím přilne k povrchu. Prášek se může nanášet pomocí stříkací pistole, jakož i vířivým obalováním.
   
• Nanesení vodivé kapaliny: Vytváří vodivost potřebnou k nanášení práškových barev, takže lze lakovat i substráty, které byly původně nevodivé, jako například plasty.

To umožňuje nanášet nátěry na širokou škálu nekovových substrátů (plasty, sklo, keramika atd.).

Tekutá barva se na povrchu vytvrdí až po odpaření veškerého rozpouštědla. Tento proces může probíhat v peci nebo sušením na vzduchu. Obsah pevných látek v tekutých barvách se liší a může se pohybovat od 30 % do více než 60 %. Obsah pevných látek ovlivňuje krycí schopnost (nižší obsah pevných látek znamená nižší teoretickou krycí schopnost). K dosažení požadované tloušťky filmu se proto často musí nanést několik vrstev mokré barvy. Další vrstva může vždy následovat až po zaschnutí předchozí – to také zvyšuje náročnost procesu.

Práškové lakování zde boduje časovou efektivností. K dosažení vysoce kvalitního povrchu je při práškovém lakování obvykle dostačující jen jedna vrstva. Po nanesení nátěru skončí díly ve vytvrzovací peci - zde se prášek roztaví a vytvrdne pomocí chemické zesíťovací reakce. Potřebná doba vytvrzování závisí na složení práškového laku a charakteru obrobku. Po vychladnutí nátěru je obrobek okamžitě připraven k použití.

Běžné teploty vytvrzování práškových barev se pohybují v rozmezí 160-200 °C, což omezuje možnosti použití substrátů. Nový vývoj v technologii práškových nátěrů s výrazně nižšími teplotami a časy vytvrzování však nyní umožňuje stále více možných aplikací. Lakovat lze například materiály na bázi dřeva, jako jsou dřevovláknité desky střední hustoty (MDF) nebo dokonce jednotlivé druhy masivního dřeva.

Díky nízké viskozitě se s mokrou barvou mnohem snáze dosáhne velmi hladkého povrchu. Kromě toho systémy mokrých barev bodují při intenzivních efektech, například u metalických efektů, protože orientaci efektových pigmentů lze velmi snadno realizovat během odpařování rozpouštědla.

Práškové nátěry se v žádném případě nevyhýbají tomuto vývoji, pokud jde o bohatost efektů a vzhledu výrobků. V průběhu let byly vyvíjeny a neustále zdokonalovány různé efekty, jako například metalíza, flip-flop, dormant nebo perleť. V roce 2017 společnost TIGER se svými 3D metalízami způsobila revoluci v efektech práškových barev a vytvořila povrchy s hloubkou a efekty srovnatelnými s mokrou barvou. Kromě toho TIGER nabízí výběr textur, kterých lze dosáhnout pouze pomocí prášku.

Pokud jde o odolnost, práškové nátěry mají náskok. Práškové nátěry jsou vysoce funkční z hlediska odolnosti proti poškrábání a nárazu, odolnosti proti deformaci a plasticity. Dobré mechanické vlastnosti jsou výhodou například při přepravě lakovaných komponent, jelikož se tak dá výrazně snížit možnost jejich poškození.

Větší tloušťka vrstvy, a tedy lepší pokrytí hran práškově lakovaných dílů přispívá k tomu, že práškové nátěry jsou z hlediska ochrany proti korozi daleko před komerčně dostupnými mokrými barvami.

Při vytvrzování mokré barvy a odpařování rozpouštědla se uvolňují výpary známé jako těkavé organické sloučeniny (VOC). Tyto látky jsou nebezpečné pro lidské zdraví a škodlivé pro životní prostředí. Zároveň se při nanášení mokrého nátěru pomocí stříkací pistole ztrácí mnoho materiálu za objektem nátěru (prostřik), protože na součástce zůstává přilnuta jen část nastříkaného množství. Kromě toho se musí zbytky barvy ve vzduchu odsávat s velkými náklady.

Při práškovém lakování je stupeň využití materiálu vyšší: v moderních kabinách pro práškové lakování se může zhodnotit téměř 100% nástřiku. Tím se chrání nejen životní prostředí, ale také rozpočet!